Herectví
Když jsem se rozhodoval na jaký kroužek jít, dramaťák byl pro mě jasná volba!
Ve třetí třídě jsem zaslechnul řešit spolužáky, že chodí na dramatický kroužek, a mně to přišlo ohromně vzrušující. Už od školky jsem totiž hltal Arabelu, a stejně jako jsem miloval děj a vlastnosti kouzelného prstenu a pláště, stejně tak jsem miloval i představy o tom, jak vše vypadalo za kamerou. Že ten pán v lítajícím plášti bydlí skutečně pár bloků od nás a že s ním mamka dokonce jednou jela tramvají.
Taky jsem miloval loutkové divadlo, a tím jsem rodičům při všech oslavách značně zjednodušil rozhodování, co by Miloušek uvítal za dáreček. Kulisy mi pak dokonce nádherně maloval i děda, a já kromě původních her uváděl třeba i převzaté muzikály.
No a do třetice jsme s bráchou doma často inovovali náš pokojíček a přestavovali ho na televizní studio, ve kterém vznikalo tolik pořadů, kolik jsme jen stihli na domácí kameru natočit, než jsme se kvůli něčemu ohromně důležitému rozhádali. Čili když jsem se rozhodoval, na jaký kroužek jít, dramaťák pro mě byla jasná volba!
Ještě mi zbýval poslední zásadní krok, a tím bylo předložit mamce důkaz o existenci takových kurzů. Naštěstí visel na nástěnce inzerátů nedaleko ve výloze samošky na rohu naší ulice, a pak už se moje dramaťákové období mohlo rozjet naplno.
Kdo se bojí, nesmí do lesa...
Od té třetí třídy jsem jich prošel hodně. Dokonce i různých divadelních přehlídek. Vzpomínám si na jednu v Odrách, kde jsem za hru „Čert a Káča“ dostal první diváckou cenu a cítil jsem se pochopitelně ohromně motivovaný. Důkazem silného zážitku je i množství zarytých vzpomínek, které na tyto dny mám. Spali jsme v klášteře, poprvé jsem viděl a propadnul kouzlu Sestry v akci a ochutnal krtkův dort. Hráli jsme první flašku na pusy, i když nás za dveřmi hlídaly ty jeptišky, a taky jsem řešil první těžké kariérní rozhodování.
Mamka sem totiž zavolala na pevnou linku, že jsem vybraný do poslední kola castingu na natáčení jedné reklamy, ale musím se dostavit do Prahy. Nakonec jsem dal přednost týmovému duchu divadla a nezklamal kolegy, i když mi pak doma vyčetli, že se protelefonoval skoro celý můj potenciální honorář.
Když mi pak následující konkurz na reklamu na francouzskou automobilku nevyšel, propadnul jsem silným pochybnostem, jestli vůbec můžu v téhle džungli obstát. Vždyť Kevinovi v „Sám doma“ bylo asi osm a už točil a vůbec se nestyděl! Dnes už vím, že tomu propadají na střídačku všichni, a že kdo se bojí, nesmí do lesa. A že se ani Kevin nevyhnul těžké srážce s realitou, i když k němu přišla o něco později.
Ještě si pamatuju, že když mi bylo přes 20 a prožíval jsem svůj první těžký rozchod, najednou jsem měl pocit, že jsem stále nic nedokázal sobě ani těm okolo, že mám doma málo diplomů a medailí, a musím to neprodleně dohnat.
Kromě různých běhů na několik kilometrů jsem se přihlásil i do recitační soutěže Pražské vajíčko, a dotáhnul to několika koly až na Wolkrův Prostějov. To je tuzemská recitační meta! Tam mi však porota k mému překvapení oznámila, že jsem svou báseň o Sokratovi nejspíš vůbec nepochopil a nevyznamenala mě zhola ničím.
Taky jsem hrál s různými studenty herectví a režie, a poloprofesionálními představeními jsme se dostali třeba na Jiráskův Hronov. Já tedy herectví, ani režii, ani vlastně nic uměleckého bohužel nebo bohudík nikdy nevystudoval, ale tyhle všechny zkušenosti mi ohromně dávaly a dávají stále.
No a střih, nakonec jsem se k činohře dostal vlastně přes muzikály. Muzikály mě baví, protože mám rád zpívání, ale opět platí dílo od díla, role od role, divadlo od divadla, tvůrci od tvůrců atp. Jsem ale rád za všechny role, které mi přišly do cesty, a skoro ke všem jsem si našel vřelý vztah.
V současné době účinkuju v několika pražských muzikálech a činohrách, a několik z nich fungují i v zájezdové či koncertní verzi. Mrkněte se na ty, co by vás zajímaly, a doražte se podívat. Rád vás uvidím. A kdybyste chtěli tip, můj nejoblíbenější je muzikál „Okno mé lásky“, ve kterém jsem původně ani neměl účinkovat. A vidíte, i tady jsme si k sobě našli cestu.
